OTOvy stránky nejen o fOTOgrafování

Určení správné exposice.

Úvodem opět teorie :

Správná exposice... alfa a omega dobré fotografie. Známe to všichni...na obrázku máme místo rodinné fotografie "černochy v tunelu". A někdy je obrázek zase světlý, šedivý...a přitom kolega, který používá obyčejný přístroj, má obrázek "jak malovaný" ! Jak je to možné ?

Na to, abychom měli obrázek správně exponovaný, má vliv celá řada okolností. A my si je, v kontextu důležitých souvislostí postupně probereme.

Pokud fotografujeme konkrétní scénu (může to být zátiší, krajina, prostě jakýkoliv záběr, který si vymyslíme) bude pro nás z technického hlediska nejvýznamnější kontrast scény. 

Kontrastem rozumíme poměr mezi nejtmavším a nejjasnějším místem námi zvoleného záběru.  A jas jednotlivých předmětů, jak se nám jeví v dopadajícím světle, závisí na jejich odrazivosti - tedy na tom, kolik procent dopadajícího světla jsou schopny odrazit zpět ( a nebo taky, kolik ho pohltí...). Jenom pro představu, mohli bychom vědět, že :

• černý samet pohltí až 99% dopadajícího světla a zpět odrazí asi 1%

• černé sukno pohltí asi 98 % dopadajícho světla a zpět odrazí 2 %

• bílé plátno pohltí asi 20% dopadajícího světla a zpět odrazí asi 80 %

Kdybychom tedy fotografovali nějaký výtvor z černého sukna na pozadí bílého plátna, scéna by měla kontrast přibližně 80 : 2, neboli 40 : 1 - a  bez ohledu na to, jak intenzivním světelným zdrojem by byla nasvícena :-).

Dále si můžeme říci, že běžné scény mají orientačně takový kontrast :

• zátiší v atelieru 4 : 1 až 2 : 1

• scény v atelieru s vysokým kontrastem až 16 : 1

• plošně osvětlená scéna na pláži u moře asi 15 : 1

• sluncem osvětlená krajina bez hlubokých stínů asi 25 : 1

• krajina s temným lesem v záběru až 200 : 1

• sluncem ozářený vnitřek kostela asi 600 : 1

• průhled z podloubí do sluncem osvětlené krajiny asi 1000 : 1 i více.

 A pro porovnání...při standardním zpracování zvládne běžný filmový materiál (řekněme např. Fomapan 100 nebo běžný barevný film) rozsah kontrastů asi tak 200 - 300 : 1, digitální snímač rozdělí celou úroveň jasů na maximálně 256 stupňů, tedy 256 : 1 a lesklý papír - lhostejno, zda fotografický, nebo z tiskárny - zvládne kontrast okolo 10 - 15 : 1.

Z uvedených příkladů je vidět, že bez ohledu na celou řadu vlivů, působících na systém tvorby obrázku ( Schwarzschildův jev, úhel a tvar charakteristické křivky filmového materiálu, mechanismus vyvolávání, teplotní šum elektronických snímačů, vlivy optiky přístrojů atd.) při procesu přenosu scény do podoby obrázku dochází  k určité degradaci kontrastu - a to v každém stupni realizace obrázku - tzn. při jeho snímání, zpracování a vlastní reprodukci, pokud kontrast scény přesahuje schopnosti reprodukčního řetězce,

To je skutečnost, kterou nemůžeme (při daném složení systému tvorby obrazu) změnit. Můžeme ji však uzpůsobit více či méně složitými postupy našemu tvůrčímu záměru. Jednoduše (to se snadno píše, ale obtížně realizuje) si vybereme, zda oželíme kresbu na snímku v nejhlubších stínech a nebo v největších jasech. Tuto metodu, nazývanou "zonální", dovedl do bezmála 100% dokonalosti americký fotograf Ansel Adams. Kromě několika publikací, které se tímto postupem podrobně zabývají, existuje i její méně povedený popis např. v časopisu Photo Life. Ale o této metodě spíše jindy, v samostatném článku...

Uvedenou volbu realizujeme jediným možným způsobem - změnou exposice. A už jsme u toho :-)

Co to je exposice ?

Při fotografování je nutné přesně stanovit množství světla, které dopadne (obecně) na citlivý materiál... praví učebnice.

Citlivým materiálem budeme v této kapitole rozumět jak film, tak digitální snímač (neboť i ten je ke světelným paprskům citlivý, že ?).

A množstvím světla, jak z fyziky víme a v učebnicích fotografie lze nalézt, neboli osvitem rozumíme působení světla určité intenzity po danou dobu.

Takže osvit jako takový je jen jeden. Proto se také někdy  používá pojem osvitové nebo exposiční číslo. A můžeme říci, že pro danou citlivost materiálu je to pravé osvitové číslo jen jedno.

Proto, abychom na našem přístroji mohli správný osvit nastavit, máme k disposici dva ovládací prvky :

a) Závěrku přístroje, kterou "nastavujeme exposici", neboli určujeme dobu, po kterou budou světelné paprsky na citlivou vrstvu dopadat. U převážné většiny přístrojů se ustálila tato časová řada (v sekundách) 1, 1/2, 1/4, 1/15, 1/30, 1/60, 1/125, 1/250, 1/500, 1/1000, případně i více. Pro zjednodušení se však na nastavovacích prvcích i displejích přístrojů zobrazuje zjednodušená podoba exposiční doby, t.j. 1, 2, 4, 15..., tedy 60 znamená 1/60 a čím vyšší číslo, tím kratší osvitový čas.

b) Clonu objektivu, kterou nastavujeme množství paprsků, které na citlivou plochu dopadají. Rozsah clon se liší podle typu a konstrukce jednotlivých objektivů. Například můj oblíbený Pentax 1:2/35 má clonovou řadu : 2, 2,8, 4, 5,6, 8, 11, 16, 22. A v tomto případě platí, že čím vyšší číslo, tím méně paprsků zacloněným objektivem prochází.

A jak jsem si již řekli, kombinací těchto hodnot nastavujeme správný osvit. Exposimetr nám ukáže například pro citlivost 400 ASA čas 1/125 při cloně 5,6. My už ale víme, že to není jediná možná kombinace clony a času...Pro stejnou citlivost filmu můžeme stejně tak použít například kteroukoliv z kombinací :

Vlivem mechanismu působení světla na citlivou vrstvu platí tato zásada u převážné většiny citlivých materiálů  v běžném rozsahu exposic asi od 1 sec. do 1/1000 sec. Podrobnosti pro ten který citlivý materiál lze nalézt v jeho katalogovém listu, případně na webových stránkách výrobce. Pokud bychom použili exposiční dobu kratší, než 1/1000 sec, můžeme získat snímek podexponovaný. Stejně tak při používání osvitových časů delších, než asi 1 sec. je nutné počítat se Schwarzschildovým jevem a osvit více prodloužit (např. exposimetr ukazuje 4 sec, podle použitého materiálu musíme nastavit 6 sec).

Pokud bychom změnili citlivost materiálu, "posune" se exposice takto :

Pro citlivost materiálu 200 ASA

Pro citlivost materiálu 800 ASA

Teď už víme, proč bychom měli exposici měřit a v následujícím dílu si řekneme, jak na to.