OTOvy stránky nejen o fOTOgrafování

Měření exposice I.

Historický vývoj  :

V dávných, pradávných dobách začátků fotografie exposice určovala odhadem. Při malé citlivosti tehdejších materiálů to v zásadě nebyl problém. Posuďte sami. Stalo se něco, když při dvouhodinové exposici jsme se "netrefili" třeba o  10 minut ? Bezpochyby to nebyl žádný vážný problém.

Ale vlastně už v té době vznikaly první pomůcky - exposiční tabulky. Prakticky každý vědec a experimentátor si vede poznámky o svých pokusech. A tyto poznámky, více či méně podrobné nakonec vyústily v první pomůcku, kterou výrobci fotografických materiálů poskytovali svým zákazníkům. Přesnost veškerá žádná, ale alespoň už skoro vždycky "bylo na obrázku něco vidět" :-). Samozřejmě, v řadě publikací existuje velké množství exposičních tabulek, podívejme se však na ty z doby nedávno minulé.

	Taková exposiční tabulka byla například publikována ještě v 70. letech teď již minulého století v nedělní příloze Rudého práva, kde vycházel mimo jiné i sloupek rad pro fotografy. Jak správně exponovat, jak vybírat fotografický aparát, co dělat v temné komoře...
	Tahle mnohojazyčná exposiční tabulka s piktogramy bývala prakticky do rozpadu RVHP v každém balení filmu ORWO z tehdejší NDR. A taky vyhovovala - mimo jiné i díky velké exposiční pružnosti těchto filmů :-)

Základním problémem exposičních tabulek je, že nemohou obsáhnou široký rozsah světelných podmínek, se kterým se v praxi setkáváme. Podrobnější tabulky (a pochopitelně také podstatně rozsáhlejší) byly pro praktické použití nevhodné a proto fotografické firmy zanedlouho daly do prodeje různé "exposiční kalkulátory". Obdélníkové, kruhové, válcové...Jejich funkce byla prakticky stejná, po nastavení jednotlivých stupnic se v okénku odečítala správná exposice. Tyhle kalkulátory nebo exposiční pravítka vypadaly například takhle :

z roku 1924...	a z roku 1928...

Tyhle kalkulátory bezpochyby vypadaly vědecky a nepochybuji o tom, že společenská prestiž tehdejšího fotografa - hlavy rodiny - podstatně stoupla, pokud před každým obrázkem chvíli "čaroval" s takovouhle tabulkou...Nicméně ani tyto kalkulátory neumožňovaly v pravém slova smyslu měření světla. Mimo to byl dost široký prostor pro subjektivní hodnocení toho, co je ještě "zataženo" a nebo už "slunečno". A proto začaly vznikat měřiče, nejprve optické, průhledové. Jeden z posledních typů, z roku 1956 máme zde :

Jeho funkce je prostá : V kulatých okénkách je zalepen "šedivý klín" s proměnnou hustotou. A při stanovení exposice se na snímanou scénu díváme postupně jednotlivými otvory. Správná exposice je určena údaji pod okénkem, za kterým ještě rozeznáme obrysy a kontrasty scény. Musíme ale měřit rychle, protože oko se postupně akomoduje a jeho citlivost vzrůstá...

No a potom již konečně přišla éra exposimetrů...myslím těch elektrických. A exposice se začala měřit. Relativně nepřesně, ale přece jenom to bylo lepší, než tabulky. Například učebnice zbožíznalectví pro obor Foto - kino z roku 1958 uvádí, že na našem socialistickém trhu jsou k dostání mimo celé řady exposičních tabulek i tři druhy exposimetrů :

"Exposimetr Metra je výrobkem továrny Metra Blansko. Předčí k nám dovážené zahraniční exposimetry svým důmyslným řešením a velkou citlivostí ke světlu. Zahraniční exposimetry nemají tak bohatou stupnici a zaměřují spolehlivě jen denní světlo a silnější zdroje světla umělého. Stupnice našeho nového exposimetru určuje rozsah časů od 4 minut do 1/1000 vteřiny se clonovým rozsahem od 2 až do 22. Pro rychlé určení exposice jsou minuty a setiny vteřiny na stupnici v různých barvách Denní světlo a silné umělé světlo se měří s uzavřenou clonou. Jestliže nám ručička exposimetru při uzavřené cloně již neukazuje, otevřeme clonu a můžeme zaměřit i velmi slabý světelný zdroj. Clonu pochopitelně neotvíráme proti přímým prudkým světelným zdrojům, poněvadž bychom přístroj poškodili..." Tolik původní pramen.

Kromě exposimetru Metra byl v prodeji v té době také exposimetr Zeiss, selenový, v pouzdře z umělé hmoty s koženou brašničkou na zip.

A máme tu druhou polovinu 60.let minulého století :

Metra Blansko dala na trh exposimetr Exposimet II.  Zapojení jednoduché - selénový fotočlánek, připojený na citlivý mikroampérmetr. Nevyžaduje žádný zdroj napětí, je malý a lehký, jednoduchý. Otočnou stupnici citlivosti filmu nastavíme proti ručičce indikátoru a na druhé stupnici odečítáme možné kombinace clon a časů závěrky. Při měření dopadajícího světla před fotočlánek zařadíme destičku z průsvitné plastické hmoty - a je to :-) Zorné pole exposimetru je asi 54 stupňů  (odpovídá přibližně 50 mm objektivu u kinofilmového přístroje) a měří v jediném rozsahu exposičních čísel 3 - 15.

Uběhlo nějakých 10 - 15 let a i u nás začaly být dostupné exposimetry modernější. Například z bratrské velké země se k nám dovážel exposimetr Leningrad 6 :

Fotoelektrický exposimetr s měřícím odporem ze Sirníku kademnatého (CdS). Vyžaduje napájení - knoflíkový článek 1,3 - 1,5 V (původně to byl sříbrozinkový PC 53 nebo Mallory PX 13, PX 625 a pod.), úhel měření 20 stupňů, měřitelný rozsah osvětlení 1 - 500 000 luxů ve dvou rozsazích

Samozřejmě, současně s vývojem exposimetrů konstruktéři přemýšleli, jak připojit exposimetr k fotoaparátu.

Prvním krokem bylo, že se zvláštní, samostatný exposimetr nasouval do kolejniček blesku (např. Leica).

Dalším vývojovým krokem bylo vestavět zcela samostatný exposimetr do těla fotopřístroje. Samozřejmě tak, aby "viděl" podobně jako objektiv. Přikladem nám mohou být například některé konstrukce kinofilmových přístrojů z bývalého SSSR, i když tímto vývojovým stupněm prošla převážná většina výrobců fotopřístrojů. Na těle fotopřístroje se nastavila citlivost filmu, po stisknutí tlačítka exposimetr změřil odražené světlo a my jsme podle ukazatele mohli nastavit kombinaci exposici a času.

Od této konstrukce byl již malý krůček k přístrojům s poloautomatickým měřením exposice. S ovládacím prvkem pro nastavení exposice byl spojen pohyblivý ukazatel. Úkolem fotografa bylo při měření exposice změnou clony nastavit ručičku měřícího přístroje proti ukazateli - a byla nastavena správná exposice.

S rozvojem pravých zrcadlovek, určených pro výměnné objektivy nastoupil systém TTL ( měření přes objektiv). Snímač exposimetru byl umístěn uvnitř těla přístroje a paprsky na něj dopadaly pomocí různých úprav (odklápění zrcadla, polopropustné zrcadlo, snímání na pentagonálním hranolu... každá firma zkoušela vymyslet něco nového, lepšího).

Do této kategorie přístrojů můžeme zařadit například i ruské zrcadlovky Kiev 80 nebo Pentacon six z bývalé NDR na svitkový film, ke kterým se dodával samostatně měřící hranol. No, konec konců - i velkoformátové Linhoffky mají zařízení, kterým se měří exposice přímo na matnici :-).

 Dalším vylepšením pak byla náhrada mechanicky náročného a citlivého ručkového měřícího přístroje nejprve LED diodami a posléze i různými displeji...

No a tím se už dostáváme k zatím poslednímu stupni - automatice. Do přístroje vestavíme ještě trochu více elektroniky - závěrku budeme řídit i spouštět elektricky, clonu taky - a fotograf se může věnovat pouze výběru motivu a cvakání. Automatika za něj udělá vše ostatní. Tak nějak to prohlašovali výrobci ve svých inzerátech a dokumentovali to většinou obrázkem usmívající se dívčiny nebo dítěte ( to mělo ukazovat, že s TÍMTO přístrojem může fotografovat opravdu každý). Faktem je, že nějakých 90 % obrázků asi tak 95 % fotografujících slečen a dětí bylo v pořádku, ale....A proto je u těch složitějších přístrojů, obchodně nazývaných "poloprofesionální" nebo dokonce "profesionální" (mimochodem, proč ? Viděl jsem už docela dost "poloprofesionálů", foografujících zcela obyčejnými přístroji) naisntalována další funkce. Můžeme vypnout režim automatiky a parametry nastavovat buď zcela ručně, nebo si vybrat z řady "exposičních programů". A nám může vrtat hlavou, proč to tak je ? No, to si necháme na další díl...