OTOvy stránky nejen o fOTOgrafování

Měření exposice III.

Automatické nastavení :

V minulém dílu jsme skončili u přístrojů, které si automaticky nastavují exposici. A u toho, že ty lepší, "profesionální", mají možnost automatiku vypnout a lze je nastavit i manuálně.

Z toho, co jsem si říkali v předcházejících kapitolách je tedy jasné, že exposimetr nevidí krajinu, zalitou sluníčkem, naši přítelkyni proti obloze, srnku v lese...exposimetr "vidí" pouze jednolitou šedivou plochu. A sám o sobě neumí poznat, co je hlavním motivem a co chceme mít správně exponováno :

Scénu, ve které jsou velké světlé plochy, nebo dokonce světelný zdroj, vnímá exposimetr jako světlejší, než odpovídá skutečnosti a nastaví tedy kratší exposici...

Naproti tomu scénu s velkými tmavými plochami vnímá exposimetr jako tmavší, než ve skutečnosti je a nastaví proto delší dobu exposice.

Ani jedna z obou variant není dobrá : Při podexposici je u negativního filmu positivní obrázek tmavý, plochý, diapositiv nebo digitální obrázek příliš světlý, případně se světlými plochami bez kresby. V případě přeexposice je situace přesně obrácená - obrázek z negativního filmu je světlý, zatímco diapositiv nebo digitální obrázek je tmavý bez kresby ve stínech...

A teď kontrolní otázečka : Jakou technologií byly pořízeny oba vzorové obrázky ? (Kdo dával doteď pozor, určitě pozná, že...digitálním fotoaparátem ).

Abychom dosáhli kýženého výsledku, musíme někdy exposimetr sami "ošidit" Buď manuálně, jak bude uvedeno v dalším pokračování, a nebo využijeme některého z nastavení, které nám moderní poloautomaty či automaty nabízejí :

Na většině současných přístrojů, ať filmových či digitálních, nalezneme přepínač režimu měření exposice. I když jde o přístroje různých výrobců, postupně se ustálily tyto základní možné volby :

	Měření se zvýrazněným středem. Vývojáři firmy Pentax, vedeni myšlenkou, že v převážné většině případů je nejdůležitější část obrázku uprostřed (achich, pravidla fotografické kompozice !!!), zvolili toto rozvržení. Při výpočtu exposice exposimetr přístroje upřednostňuje střed filmového políčka, zatímco jeho rohy prakticky nejsou brány v potaz.
	To vývojáři firmy Leica pojali přístup k měření exposice se zvýrazněným středem trochu odlišně. Nepřipomíná Vám tenhle obrázek to, co vidíte v hledáčku, když fotografujete portrét ?
	Většina přístrojů má rovněž možnost přepnout do tzv. spot režimu. To znamená, že exposimetr má podstatně snížené zorné pole a měří prakticky bodově...Dá se použít i pro proměřování kontrastu scén, nejčastěji se však používá při velmi kontrastním osvětlení, kdy v tomto režimu změříme exposici té části snímku, kterou považujeme za nejdůležitější.
	Další, prakticky ve všech přístrojích dnes používaný, je tzv. Multisegment režim. Pokud vlastníte moderní kinofilmový či digitální přístroj, který nemá možnost přepínání režimu měření, velmi pravděpodobně váš přístroj měří v tomto režimu. Na obrázku je pro ukázku uveden pohled do hledáčku a rozvržení segmentů u kinofilmového Pentaxu Z-1p. Vidíme, že je zde zohledněna možnost portrétů, stejně jako snímků krajiny (horní segment ve většině případů měří světlo od oblohy).
	Digitální přístroje jsou na tom lépe. Pro měření exposice lze využít prakticky každou buňku snímače a záleží jen na konstruktérech, jaké kombinace buněk zvolí. Na tomto obrázku je uvedeno pro ilustraci rozvržení segmentů pro měření exposice u digitálního Pentaxu *ist D.

Pokud na svém přístroji naleznete tzv. přepínač kreativních režimů (a není důležité, kolik různých režimů tam vlastně můžete nastavit), pak vězte že tento přepínač pouze koriguje  měřící režim Multisegment. Například v poloze "portrét" zdůrazní výsledky měření z těch segmentů, které odpovídají polodetailu portrétované osoby, umístěné ve středu záběru. Režim "krajina" naopak ještě potlačí údaj z těch segmentů, které při běžném záběru snímají světlo oblohy...atd. atd.

Na dražších přístrojích najdeme ještě další přepínač, související s automatickým či poloautomatickým nastavením exposice. Nazývá se rovněž přepínač režimu. Neovládá však režim měření exposice, ale režim nastavení exposice.

To je důležité rozlišovat. Každý objektiv má své charakteristické vlastnosti. Mimo rozsahu clon a ohniskové vzdálenosti má svoji hloubku ostrosti, při určitém zaclonění nejlepší kresbu atd. atd. A na to právě pamatuje tenhle přepínač. V paměti přístroje nebo v objektivu  jsou uloženy údaje o jeho vlastnostech a automatika přístroje se snaží kombinaci clona/čas v závislosti na osvětlení zvolit tak, aby se pohybovala po optimalizované křivce. Například Pentax Z-1p nastavuje při citlivosti ISO 100  a objektivu 50/1,4 kombinaci clona/čas takto :

	Program Line Normal Program (základní nastavení)
	Program Line High-shutter-speed-priority (krátký čas, sportovní snímky, portrét)
	Program Line Depth-of-field-priority (priorita hloubky ostrosti, krajina atd.)
	Program Line MTF (nejvyšší kvalita zobrazení, nejvyšší ostrost)

Problematika správného stanovení exposice je u digitálních přístrojů navíc komplikovaná ještě v tom, že se nemůžeme spolehnout na exposiční pružnost filmového materiálu. Mimo to při běžných snímcích ( v tzv. 8 bitovém režimu) se celá škála odstínů šedé rozloží na pouhých 255 stupňů šedé. Proto je zde otázka přesného a správného stanovení exposice velmi významná. Stačí malá odchylka - půl clonového čísla a na obrázku máme buď "přepálená místa" (tzn. absolutně bílá) a nebo se nám tmavé stíny slijí do černé. Když k tomu přidáme ještě nelinearitu jednotlivých článků snímače...Při fotografován v 12 bitovém režimu (což umějí ty dobré a drahé digitály) je situace o něco lepší...ale stejně : Film je film.

Tak to jsou základy automatického měření a nastavení osvitu. Možných kombinací je nepřeberné množství a každý výrobce to "dělá trochu jinak", ale princip je pořád stejný.  A příště si v posledním pokračování tohoto článku povíme něco o ručním měření exposice...