OTOvy stránky nejen o fOTOgrafování

Retikulace želatiny

Jednou z dalších zajímavých diskusí, které proběhly na Arnoštově fóru, byla i polemika o tom, jak může dojít ke zvrásnění emulzní vrstvy filmu – tzv. retikulaci želatiny. Jedná se o nevratný proces, při kterém vlivem chemických nebo fyzikálních vlivů dojde k trvalému poškození emulzní vrstvy – jejímu zvrásnění. Ve většině případů se jedná o proces nežádoucí, způsobený nedodržením technologického postupu, ale pro objasnění příčin si popíšeme, jak jej lze vyvolat i záměrně.

Svrašťování želatiny způsobené nedodržením základních fyzikálních podmínek při vyvolání filmu je (většinou) nevítaným jevem, dostavujícím se zejména v letním období při rychlé změně teploty lázní. Dochází k němu například je-li vývojka teplejší než 22 °C vystřídána přerušovačem (stopkou) nebo příliš chladnou vodou, čerstvě natočenou z vodovodu, jejíž teplota i v nejteplejších měsících u nás bývá 15 °C i méně. Stejné účinky může mít i příliš kyselý ustalovač, nebo zbytečně koncentrovaná přerušovací lázeň kyseliny octové.
Svraštění želatiny nemusí být pouhým okem téměř patrné, při zvětšování se však promítne na citlivý papír současně s obrazem i hustá a většinou i neobyčejně pravidelná síť trhlinek, vzniklých prudkým smrštěním změklé želatiny a přeskupením stříbrných zrn v ní.

Úmyslné retikulace želatiny použil poprvé v obrazové fotografii pravděpodobně německý portrétista Blumenfeld, kožešník, vystavující ve výkladě své amatérské fotografie, který po čase zjistil, že mu jejich prodej vynese víc, než prodej kožešin.

Chceme-li úmyslně retikulace želatiny používat, nebudeme pravděpodobně retikulovat původní negativ, ale zhotovíme přes pomocný diapositiv libovolné množství duplikátních negativů, na nichž můžeme po libosti experimentovat. Nad zhoršením ostrosti nás srdce bolet nemusí, neboť retikulace se o ně postará víc, než dvojí reprodukce...Možných postupů je několik :

Retikulace želatiny chemickou cestou:
K chemickým pochodům vedoucím k retikulaci želatiny řadíme působení alkálií a kyselin. U hydroxidu sodného či draselného volíme až 5 % ní koncentraci. Koncentraci a dobu působení alkalického roztoku na vypraný a ještě vlhký (duplikátní) negativ, stejně jako optimální teplotu roztoku, je nutné pro každý negativní materiál experimentálně vyzkoušet.
Po alkalické lázni následuje opláchnutí pod tekoucí vodou po dobu cca 5 min. a potom asi 1 minutové opláchnutí v 2 % ní kyselině octové. Nakonec negativ pereme 10 minut pod tekoucí vodou. Negativ necháme volně uschnout – retikulace se projevuje až při vysychání vrstvy.
Z kyselin používáme 80 % ní kyselinu octovou. Ustálený a vypraný negativ, ještě vlhký, vložíme na cca 30 sec do 80 % ní kyseliny octové, teplé 20 °C. Filmový materiál nesmíme v kyselině ponechat déle – mohlo by dojít k narušení filmového podkladu (víme, že kyselina octová se používá jako přísada do filmových lepidel, že ???). Případné narušení podložky se pozná až při volném schnutí negativu, kdy se film zkroutí a zkřehne.
Pozor !!! Kyselina octová v této koncentraci silně leptá pokožku a její páry poškozují horní cesty dýchací. Proto pracujeme v ochranných rukavicích, v dobře větrané místnosti nebo raději venku a kyselinu lijeme do malé kádinky nebo kyvety, v níž je jen nezbytně nutné množství kyseliny, postačující pro ponoření celého negativu. Nikdy nelijeme kyselinu octovou do plochých misek, neboť na velké ploše se kyselina rychleji odpařuje.
Filmový negativ přidržujeme během máčení v kyselině za růžek Novodurovou pinzetou. Po vyjmutí negativu z kyseliny octové jej propíráme půl minuty pod tekoucí vodou, potom jej vložíme na cca půl minuty do 2 % ního roztoku uhličitanu sodného a 10 minut pereme pod tekoucí vodou.

Retikulace želatiny fyzikální cestou:
Ustálený a opláchnutý ale neutvrzený negativ zahříváme ve sklenici vody, postavené na nepříliš horkém topném tělese (např. elektrické podušce), aby teplota stoupala co nejpomaleji. Vloženým teploměrem občas promísíme vodní vrstvy (profesionální chemici, promiňte, prosím). Vždy při vzestupu o 1 °C energicky pohneme zkušebním negativem, zachyceným do svorky. Dostoupí-li teplota cca 40 stupňů (někdy trochu méně, u jiných materiálů však i podstatně výše), počne se želatina při pohybu negativem vrásnit a stékat – byl překročen bod tepelné odolnosti vrstvy.
Chceme-li pak citlivou vrstvu na témže materiálu retikulovat, zahřejeme jej na teplotu o 1 – 2 °C nižší, než je kritický bod a pak rychle, ale opatrně, abychom změklou želatinu nepoškodili, položíme na kostku ledu nebo (což je poněkud nebezpečnější, protože hrozí splavení vrstvy) ponoříme do ledové vody.

Retikulace želatiny postupem fyzikálně chemickým:
Při tomto způsobu se na retikulaci podílejí jak fyzikální vlivy, tak i chemické děje. Sem lze například zařadit způsob, kdy na negativ působíme kyselinou octovou ihned po jeho vyvolání. K chemickému účinku kyseliny se přidružuje ještě účinek fyzikální – vzniklé teplo, které se uvolní následkem rychlé neutralizace ve vrstvě negativu nasáklé alkalické vývojky. Po opláchnutí vodou se negativ běžným způsobem ustálí.


Ke všem uvedeným postupům je třeba dodat, že čím má být v konečné podobě zvrásnění patrnější, tím musíme vycházet z rozměrově menších negativů a nebo zvětšovat jenom výřez.

Zvláště snadno retikuluje želatina negativů zeslabovaných okyseleným roztokem manganistanu draselného.

Pokusy o retikulaci citlivé vrstvy některých druhů materiálů jsou však zbytečné. Například některé filmy Gevaert s citlivou vrstvou nanesenou na podklad z umělé hmoty snášejí bez úhony i sušení na leštičce...
 

Zvětšený obrázek retikulovaného filmu - detail Karkulina nosu z následující fotografie. Na uvedené digitální verzi je ale už uměle přidaný šum, takže to není čistá retikulace. Jde o Kodak Tri-X pan volaný v Rodinalu 50:1 a autorka (Radka Turcajová) udělala pro retikulaci vše, co mohla - přerušovala octovkou namíchanou "baj voko" a prala ve vodě rovnou z vodovodu. Uvedené fotografie byly použity s laskavým svolením autorky.