OTOvy stránky nejen o fOTOgrafování

Stereoskopická fotografie IV.

Prohlížení a projekce stereoskopických obrázků:

Pro jednoduchost předpokládejme, že jsme již nějakou stereoskopickou dvojici pořídili. Je lhostejno, jakým způsobem... Posunutím přístroje, předsádkou...Nyní si ale obrázek chceme prohlédnou a to pokud možno plasticky :-) Jak na to ?

Základním požadavkem pozorování i projekce stereoskopických obrázků je nutnost pozorovat každý snímek pouze jedním okem. Pravé oko nesmí vidět levý snímek stereoskopické dvojice a levé oko zase obrázek pravý. Pokud tuto podmínku nesplníme, prostorový vjem se nevytvoří a vnímáme pouze dva navzájem posunuté obrázky.

Nejjednodušší pomůckou pro pozorování stereoskopických dvojic je "kukátko" - stereoskop. U nás je velmi známý například Meoskop, který vyráběla Meopta Přerov pro pozorování obrázků, pořízených Stereo Mikromou. Určitě se pamatujete na papírové kotoučky s pohádkami, obrázky měst, hradů a zámků...

V současné době je nejjednodušším příkladem kukátka papírový přístroj, který najdeme skoro na každém stánku s upomínkovými předměty. Pohledy na starou Prahu či jiné město, prastaré "porno" obrázky...Několikrát přehnutý karton, dvě plastové čočky, cena okolo 50 Kč. Pro první pokus postačí, oměříme si velikost originálních obrázků , na tiskárně si vytiskneme naše obrázky shodných rozměrů a umístíme je přes ty původní :-)

Velmi podobné zařízení - stereoskopické brýle - vyrábí a dodává např. již dříve zmíněná firma Loreo. Při objednávce 10 ks vychází cena jedněch "brýlí" cca 1 USD. I tyto brýle můžeme vyrobit sami - postačí 2 shodné čočky přiměřené optické síly (originální Loreo brýle používají klínové spojky s ohniskovou vzdáleností okolo 15 cm), list tvrdého papíru.... Výhodou brýlí je, že můžeme pozorovat prostorové obrázky i přímo na obrazovce počítače :-)

Přední strana "brýlí", bližší k pozorovanému obrázku. Zadní strana "brýlí", ke které jsou přilepeny čočky. Na obrázku je vidět i výřez pro nos pozorovatele...:-) Použití "brýlí" v praxi - pohled zepředu... ... a z boku.

Poznámka : Pro velikosti otvorů, uvedených na obrázcích, je osová vzdálenost otvorů 65 mm a vzdálenost mezi přední a zadní stranou 43 mm.

Další možností je výroba jednoduché stereoprohlížečky. V dřívějších dobách byla v odborné literatuře publikována celá řada návodů na jejich výrobu, pro inspiraci uvádím jenom několik nákresů ( po kliknutí na miniaturu se, pochopitelně, ukáže zvětšený výkres).

Jednoduchá stereoprohlížečka, vhodná pro diapositivy - pohled... ...a řez. Jiná konstrukce stereoprohlížečky v bočním... ...a horním řezu.
A takhle vypadá tovární stereoprohlížečka fy Loreo, určená pro prohlížení neprůhledných obrázků formátu 9 x 12 a 10 x 15 cm.  Protože jsou použity klínové čočky, není potřeba střední dělící přepážka.

Náhradní metody :

Chceme-li pozorovat stereoskopické obrázky na neprůhledné podložce, velmi jednoduše toho dosáhneme pomocí divadelního kukátka nebo "dětského" dalekohledu. Kukátko obrátíme tak, že se budeme dívat do objektivu a okuláry namíříme na obrázek. Pozorujeme-li správně stranově i výškově umístěné obrázky, vznikne stereoskopický efekt.

 Další, dnes již prakticky nepoužívaná metoda Pigeonova používá pouze obyčejné zrcátko. To přiložíme k nosu z pravé strany tak, aby levému oku zakrývalo pravý stereoskopický obrázek. Levé oko pozoruje tedy pouze levý obrázek, který je správně stranově i výškově umístěn. Pravé oko pozoruje v zrcátku odražený pravý obrázek, který ale musí být stranově převrácený (buď převrátíme negativ při kopírování, nebo obrázek v grafickém editoru). Po odrazu je tedy obrázek ve správné poloze - viz obrázek. Malou nevýhodou je, že obyčejné zrcátko má pokovenu spodní stranu skla a proto na horní skleněné ploše vzniká slabší nežádoucí odraz, který může působit rušivě. Jediným řešením pro dokonalý obrázek je použití povrchově pokoveného zrcátka.

Projekce :

V době nepříliš dávné byla vrcholem stereoskopické techniky. Při projekci barevných diapositivů byla prakticky rozšířena jen metoda, využívající polarizace světla. Stereoprojektor byla prakticky dvojice obyčejných diaprojektorů (například Belplascus z bývalé NDR), u kterého byly do obou projekčních systémů zařazeny polarizační filtry. Pozorovaný obraz, odražený od projekční plochy, byl pozorován přes polarizační brýle. velmi důležité bylo, aby oba systémy - projekční i brýle, měly polarizační filtry nastaveny do shodné polohy a světlo, příslušející jedné straně, bylo přitom polarizováno kolmo na světlo strany druhé. Pak bylo dosaženo toho, že každé oko vnímalo pouze příslušný obrázek.

Při této projekci však bylo nutné používat silných světelných zdrojů, neboť polarizační filtry - jak víme - působí současně jako neutrálně šedý filtr, oslabující procházející světlo asi na polovinu. K získání stejně jasného obrazu, jako při plošné projekci je tedy zapotřebí přibližně 4 x výkonnější světelný zdroj.

Další zvláštností při projekci byla nutnost použít metalizované projekční plochy, aby nedošlo odrazem k "rozbití" polarizace světla, které by se stalo opět nepolarizovaným, kmitajícím ve všech rovinách. Tento problém bylo možno  obejít zadní projekcí na matné sklo.

O fotografování Na hlavní stránku Na obecné zásady