OTOvy stránky nejen o fOTOgrafování

10 rad pro ostré snímky

V polovině šedesátých let publikoval v ČsF svoje rady ( a dobré ) p. Milíč Jiráček. O tom, jak dosáhnout skutečně ostrých fotografií, vydal kdysi dokonce celou publikaci. Základní desatero je zde:

Jedna z nejdůležitějších charakteristik fotografického obrazu je jeho ostrost. Je závislá na mnoha činitelích a jen pečlivá práce a znalosti všech vlivů mohou zajistit dobré výsledky. Těžko říci, zda je možno některé podmínce ostrosti dát přednost. První čtyři body se týkají práce na snímku, a na ně máme největší vliv. Další tři jsou závislé na stavu a jakosti snímacího přístroje. První z těchto činitelů souvisí spíše s finančními možnostmi, druhý s péčí o přístroj. Poslední tři body se týkají vedlejších podmínek snímku.
 

Prvním nepřítelem ostrého snímku je pohyb obrazu na citlivé vrstvě. Vzniká v podstatě dvojím způsobem: pohybem přístroje při snímku (vše, co se nehýbalo, je neostré, neostrost má výrazně směrový charakter), nebo pohybem snímaného předmětu při snímku. Při vhodné kombinaci pohybu kamery a předmětu (sledování) se oba vlivy vyrovnají a dostaneme ostrý snímek pohybujícího se předmětu – ovšem za cenu rozmazaného pozadí. Pohybu přístroje při snímku se čelí dobrým držením kamery, vhodným podepřením při snímku, použitím stativu, spouštěním pomocí spouště. Výhodné je použít samospouště, je-li to možné, neboť za jejího chodu se uklidní výchylky, způsobené stiskem spouště. Nastavení krátké doby osvitu přispívá k omezení vlivu pohybu kamery stejně, jako použití elektronického blesku. Nejnebezpečnější je otáčení kamery kolem os obrazového políčka. Bez stativu lze udržet u běžných motivů 1/100 s, u náročných 1/200 s. Pohyb obrazu předmětu při nehybné kameře lze omezit jednak zkrácením doby osvitu, jednak sledováním pohybujícího se předmětu. Velikost neostrosti závisí na úhlové rychlosti předmětu vzhledem k objektivu a na ohniskové vzdálenosti objektivu. Úhlová rychlost (tj. úhel, který opíše spojnice předmětu a objektivu za jednotku doby) závisí na rychlosti a vzdálenosti předmětu a na směru jeho pohybu. U většiny snímků je vzdálenost objektivu od citlivé vrstvy rovna téměř ohniskové vzdálenosti, u makrosnímků však může být podstatně větší. Zde je také předmět blíže k objektivu, takže i jeho malá skutečná rychlost má za důsledek velkou úhlovou rychlost.

Na ostrost výsledného snímku má pochopitelně vliv správné zaostření. Nejméně přesné je ostření odhadem vzdálenosti. Je-li možné odměřovat vzdálenost snímaného předmětu, je třeba mít na paměti, že zaostřovací stupnice objektivu je určena pro vzdálenost objektu od citlivé vrstvy. Odměřování je však zdlouhavé a proto je výhodnější ostření na matnici. Matnici lze pozorovat lupou, možné zvětšení záleží na hrubosti matnice. Nevýhodou matnice je však to, že obraz na ní není rovnoměrně jasný. U kinofilmových zrcadlovek se matnice nahrazuje Fresnelovou čočkou, ve středu zorného pole je umístěn zaostřovací klín, na kterém se zaostřené linie jeví jako spojené, nebo větší počet malých klínů, které pracují obdobně jako matnice, ale s větší přesností. Přesné i pohotové je zaostření spřaženým dálkoměrem, které vypoví službu u zvláštních druhů snímků (kde je výhodnější pravá zrcadlovka). Protože kritičnost přesného ostření klesá s ohniskovou vzdáleností objektivu, jsou přístroje na malý formát (18 x 24 mm a menší) nebo levné přístroje vybaveny tzv. zonálním ostřením, při kterém se zaostří na průměrnou vzdálenost pro daný typ snímku (portrét, skupina, krajina atd.).Problémy u moderních zrcadlovek klasických i digitálních může způsobit i autofokus. Někdy se stává, že automatika nám zaostří na něco jiného, než chceme. V tom případě můžeme buď doostřit manuálně (umožňuje-li to konstrukce přístroje) a nebo zaměříme objektiv na jiný předmět v podobné vzdálenosti, necháme přístroj zaostřit ("namáčknutím spouště"), pootočíme přístroj zpět na původní předmět a exponujeme.

Nastavení hloubky ostrosti je u většiny moderních přístrojů (psáno r. 1966 – pozn. DOB) usnadněno vyznačením rozsahu hloubky ostrosti na zaostřovacím kroužku. Hloubka ostrosti je tím větší, čím více je zacloněn objektiv, čím kratší je ohnisková vzdálenost snímacího objektivu a čím vzdálenější je předmět od přístroje. Při výpočtu hloubky ostrosti je důležité znát tzv. hyperfokální vzdálenost. Je to vzdálenost, na kterou musíme zaostřit, aby obraz předmětu ležícího v nekonečnu byl na mezi ostrosti. Hloubka ostrosti se prostírá v tomto případě od poloviny hyperfokální vzdálenosti do nekonečna. Velikost hyperfokální vzdálenosti v metrech se rovná přibližně průměru vstupního otvoru objektivu v mm – ten odhadneme pohledem do objektivu. Je-li zaostřeno na určitý zlomek hyperfokální vzdálenosti, např. na 1/4, pak sahá hloubka ostrosti od 1/5 do 1/3 hyperfokální vzdálenosti (tj. k číslu ve jmenovateli se přičte nebo od něj odečte jednotka). Jinak je výhodné mít u přístroje tabulku hloubek ostrosti pro různé clony a zaostřené vzdálenosti. Zvláštní pozornost je nutno věnovat nastavení hloubky ostrosti při tzv. pohotovostním nastavení, kdy není čas na přeostřování (např. sportovní snímky) a u makrosnímků. I když si to někteří lidé neuvědomují, tohle funguje i u digitálních přístrojů - a lépe :-) Digitální přístroje mají s ohledem na velikost snímacího čipu objektivy s velmi krátkou ohniskovou vzdáleností. Většina konstruktérů digitálních přístrojů na to spoléhá - ostření provádí vestavěný počítač po krocích, nikoliv kontinuálně.

Dobrý a ostrý obraz na negativu je možno znehodnotit při zvětšování především nesprávným nastavením zvětšovacího přístroje. Prach, usazující se na jednotlivých plochách optických soustav snižuje kontrast obrazu a tím i vjem ostrosti. Proto je důležité chránit zvětšovací přístroj krytem a uzemněním, které svádí elektrické náboje. Kontrola zvětšovacího přístroje není obtížná, jsou k disposici zaostřovací negativy. Tak tohle se nás u digitálů netýká, tohle se u nás nemůže stát...

Často bývá z vlivu na ostrost podezírán použitý fotografický materiál a způsob jeho zpracování. I když jistě existuje vztah mezi zobrazovacími možnostmi materiálu a jeho zrnitostí, nejsou vztahy nijak jednoduché a ostrý obraz lze často vidět i na zrnitějším materiálu. Také způsoby zpracování nemají takový vliv, jaký se jim dříve přikládal. Zrnitost lze intenzivnějšími způsoby zpracování (louhové a přehřáté vývojky) zhoršit, převážná většina moderních vývojek nemá však podstatný vliv na jakost materiálu, určenou výrobním procesem. Zato tohle platí u digitálních přístrojů na sto procent...čím méně pixelů na snímači ( a také čím větších) tím méně "datových informací" v obrázku. Počítač sice hodně dopočítá, některé digitální přístroje to dokonce dělají samy rovnou - ale kde nic není, ani čert nebere...

Vliv objektivu na jakost obrazu je značný a – pokud se zcela náhodně nesetkáme s výrobní závadou – závisí na jeho konstrukci. Jakost je úměrná i ceně. Existují ovšem i levné objektivy s dobrou a dokonce vynikající kresbou, hlavně ve středu obrazového pole. Základní příčinou neostrosti je ohyb světla na otvoru objektivu, který stoupá s klesajícím otvorem objektivu a proto není žádoucí příliš clonit, pokud nás k tomu nenutí požadavky na hloubku ostrosti. Při otvírání clony však začínají od určitého okamžiku působit optické vady a výkon objektivu opět klesá. Existuje proto optimální clona, která se u delších ohniskových vzdáleností pohybuje mezi 8 a 11, u kratších kolem 5,6. Různé typy objektivů můžou vykazovat různé skupinové vlastnosti.Tak např. objektivy Tessar se vyznačují ostrou kresbou zvláště ve středu obrazového pole, pro snímky v širším zorném poli a s větším otvorem jsou vhodnější symetrické typy (např. Biotar). Rozdíly mezi objektivy stejné cenové třídy jsou většinou jen nepodstatné. Velikost ohniskové vzdálenosti by neměla mít podstatný vliv na jakost obrazů – delší ohniska pracují s malým zorným úhlem a proto mají větší naději na jakost obrazu (neuplatní se většina optických vad). Při snímání s delším ohniskem je však kritičtější vliv pohybu předmětu a kamery a proto se při používání teleobjektivů nad cca 135 mm těžko obejdeme bez stativu nebo solidní opory. U snímků s použitím zvláště dlouhého ohniska se projeví i vliv chvění vzduchu na ostrost záběru. U levnějších digitálů - do 4 Mpixelů to až tak velký význam nemá. Zato u těch více Mpixelových už se kvalita objektivu poznat může...

Nemálo důležitá je i správná justáž objektivu. Objektiv nemusí být upevněn přesně a správně ve všech možných směrech a odchylky je možno odhalit přesným a pečlivým zkoušením přístroje. Zásahy si ovšem může dovolit jen zkušený jemný mechanik.
 

Velikost snímaného obrazového políčka má též vliv na vjem ostrosti. Snímáme-li tentýž záběr na dva různé formáty, je vždy větší z nich ve výhodě a ukazuje více podrobností snímaného předmětu. Volba formátu je vždy kompromisní a závisí na požadavcích, které klademe jak na snímek tak na možnosti kamery (např. univerzalita vede spíše k malému formátu) , nemluvě již o ohledech praktických (velikost kamery, manipulace s kazetami atd.).

Nesmíme zapomínat ani na to, že vjem ostrosti závisí i na objektu, který snímáme. Některé objekty (např. portrét) nejsou tak citlivé na ostrost jako jiné (např. krajina). Záleží jen na významu podrobností ve snímaném objektu, na jejich velikosti a počtu. Nesmíme však s tím počítat a hřešit na to. Tato skutečnost může např. vysvětlit zdánlivé úspěchy snímků z ruky s delší dobou osvitu apod.

Na vjem ostrosti snímku má značný vliv i vzdálenost, ze které snímek pozorujeme. Podle pravidel perspektivy bychom měli každý snímek pozorovat ze vzdálenosti, rovné ohniskové vzdálenosti objektivu, násobené zvětšením, s jakým byl pozitivní obraz pořízen. Ve skutečnosti si však prohlížíme snímky z filmu malého formátu ve zvětšení stejném, jako snímky z velkého formátu ze stejné vzdálenosti. Fotografii je tedy nutno posuzovat za vhodných podmínek, aby se její kvality plně projevily.

Podle p. Milíče Jiráčka v ČsF přepsal a aktuálním komentářem doplnil Ota