OTOvy stránky nejen o fOTOgrafování

Stereoskopická fotografie III.

Motivy vhodné a nevhodné :

Zkušený fotograf Vám potvrdí, že každý snímek "chce to svoje"... Nemá asi smysl fotografovat pohled do otevřené krajiny Mikromou, sportovní klání ze zadní řady širokoúhlým objektivem, divokou zvěř ve volné přírodě bez teleobjektivu ... A čím jsme omezeni v 3 D fotografii ?

V první řadě jsme omezeni formátem snímku. Většina stereoskopických přístrojů a předsádek využívá přibližně polovičky kinofilmového políčka pro každý obrázek ze stereoskopické dvojice. Nejčastější případ : Z políčka 24 x 36 mm " na ležato" máme dvojici obrázků přibližně 24 x 17 mm "na výšku".

Dále nesmíme zapomenout na hloubku stereoskopického zobrazení ve vztahu k námi použité stereoskopické základně - pro běžnou předsádku uvažujeme s rozsahem vzdáleností mezi 2 - 30 metrů. Vzdálenější předměty se na snímku jeví pouze jako "pozadí diarámy".

Stereoskopické snímky vzbuzují ve srovnání s normálními velmi realistický dojem. Proto je problematické fotografování pohybových motivů - letící ptáci, kůň ve skoku a pod. Tyto snímky působí nepřirozeně, budí dojem zastavené skutečnosti, podobné Šípkové Růžence. Stejně tak nepříjemně působí v tomto případě i znetvoření pohybovou neostrostí.

Při každém snímku bychom měli motiv jasně členit na popředí, střed a pozadí, na kulisy, které by v nás vzbuzovaly pocit plastičnosti. Zvláště blízké předměty je vhodné vkomponovat do záběru, nesmějí však být příliš blízko ( méně než asi tak 1 metr), protože potom opět vznikne nepříjemný pocit.

Velkou pozornost musíme věnovat hloubce ostrosti a tedy i zaclonění. Výsledný stereoskopický vjem významně ovlivňuje to, zda máme kromě hlavního motivu ostré i pozadí, t.j. předměty v nekonečnu. Proto se snažíme s ohledem na ostatní podmínky ( světlo, citlivost filmu, rychlost pohybu předmětů) zaclonit co nejvíce.

Stereoskopické snímky působí samy o sobě plošně - jakoby vystřižené z papíru. Proto je dobře, když máme v záběru plochy nebo linie, ubíhající do prostoru - cestu, zeď, prkna, koleje, které tento dojem zmírní.

Na stereoskopické fotografii rovněž lépe působí záběry, na kterých je pohybující se předmět snímán " z boku", například 45 stupňů k ose pohybu.

Stereoskopické postupy se hodí dobře i pro snímání zvěře. Svoji roli zde hraje skutečnost, že prostorový vjem "vytáhne" zvíře, které na obyčejném obrázku "zapadá" do pozadí. Viz například tyto obrázky.

U barevných stereoskopických záběrů můžeme dojem plastičnosti zvýšit i barevnou kompozicí tím, že do popředí umístíme spíše motivy s teplejšími tóny, zatímco pozadí ladíme spíše do chladnějších barev.

S vědomím, že každé pravidlo má svoji výjimku, můžeme zapomenout na :

• Oblíbené krajiny, snímky široširých dálek, západy slunce a podobně ( pokud ovšem krajina netvoří pouze pozadí, "zadní plán" a my nemáme v popředí výraznou dominantu - vice je lépe.

• Motivy, kompozičně předurčené jako "šířkové" nebo "soustředěné".

• Ploché předměty, reprodukce, obrazy, fasády moderních objektů, zrcadlení předmětů...

Několik příkladů :

Mříž v popředí a ubíhající sloupořadí podporuje dojem prostoru...	...stejně tak, jako sloupy a klenba katedrály Sv. Víta.	Průhled mříží a cesta pomáhají vytvořit dojem prostoru	Detail v popředí je působivý.
Výjimka potvrzuje pravidlo...členitost portálu vynikne na 3D obrázku...	...stejně, jako detail lampy uličního osvětlení	Při správném světle vynikne v 3D fotografii každá socha...	...zatímco ani členitá fasáda nepůsobí příliš výrazně.
Stereoskopický vjem od určité vzdálenosti prakticky zaniká...	Všeobecné zásady pro zobrazení prostoru zůstávají v platnosti, působení je však výraznější	Tak to je špatně. Voják sice stál před budkou, ale volbou špatného stanoviště prostorový efekt skoro zaniknul.	Stačilo několik kroků stranou...a vojáček je jak malovaný :-)

Další "fígle" :

Umožňuje - li to použitá metoda snímání ( dvouobjektivový přístroj, dva přístroje), hloubku ostrosti stereoskopických snímků můžeme zvýšit i tím, když pravým objektivem zaostříme poněkud více na popředí a levým na pozadí. na jednom snímku tedy budou ostřejší motivy v popředí, na druhém snímku v pozadí. Hlavní motiv však musí být ostrý na obou snímcích - odchylky mohou být pouze v krajních mezích. Při současném pozorování oběma očima se dojem ostrosti z obou snímků složí. Tato metoda poskytuje věrnější obraz, protože směr os objektivů je totožný se směrem os očí, které fotografovaný předmět pozorují.

Zvětšíme-li stereoskopickou základnu nad obvyklých 65 mm, dochází při pozorování obrázků s normální základnou ke vzniku zmenšeného prostoru, tzv. liliputismu.

Nasnímáme-li například kostel, vysoký 20 m a vzdálený 50 m se základnou 1 m, bude jeho velikost ve zmenšeném prostoru asi 15 x menší, tedy asi 1,3 m. při snímání se zvětšenou základnou pro pozorovatele dochází k přiblížení a zdánlivému zmenšení všech předmětů. V našem případě se nám věž kostela "přesune" ze skutečné vzdálenosti 50 m "přiblíží" na vzdálenost 3,2 m a zdánlivě se asi 15 x zmenší. Poloha nekonečna ( tedy pozadí) se nezmění, a ostatní předměty, ležící ve vzdálenosti mezi 50 m a nekonečnem se rozmístí mezi vzdáleností 3,2 m a nekonečnem a jejich vzdálenosti se zdánlivě cca 15 x zvětší. Tím dojde pro pozorovatele ke zřetelnému prostorovému odlišení.

Pokud chceme získat stereoskopický snímek z daného stanoviště, můžeme rovněž použít teleobjektivu. teleobjektiv zvětšuje zorný úhel, pod nímž vidíme dva různé předměty a proto úměrně tomuto zvětšení úhlu musí být stereoskopická základna zmenšena. Pro určení optimální velikosti stereoskopické základny platí vzorec

b = 0,02/kf x an, kde

kf = ftel/fnorm

b     stereoskopická báze ( základna)

an    vzdálenost nejbližšího předmětu

ftel    ohnisková vzdálenost teleobjektivu

fnorm    ohnisková vzdálenost normálního objektivu

Všechny stereoskopické obrázky na této stránce byly nasnímány Pentaxem *ist D a stereoskopickým objektivem Loreo.